Připravili jsme pro vás rozhovor s dětskou zdravotní sestrou Lenkou, která při práci ještě studuje.
Jak se to dá dohromady zvládat? Co říká na seriály ze zdravotnického prostředí? A co s sebou nosí v batohu? Odpovědi najdete v našem rozhovoru :-)
Rozhodně denní. Odjakživa jsem ranní ptáče a nerada ponocuji, takže noční jsou pro mě utrpením. Utíkají mi pomaleji než denní, a i přesto, že jdu po noční spát, tak ten druhý den nejsem ve své kůži.
Mou první pracovní zkušenost ve zdravotnictví jsem měla až na bakalářském studiu v rámci povinných praxí. Oproti ostatním jsem nestudovala středoškolský obor „zdravotnický asistent“, kde měli praxi v rámci studia, tak to pro mě bylo těžší. Vystudovala jsem totiž obor „zdravotnické lyceum“, kde praxe bohužel nebyla. K profesi dětské sestry mě přivedla vysokoškolská praxe na novorozeneckém oddělení. Téměř hned první den mě práce s dětmi uchvátila a byla jsem nadšená. To mi zůstalo i během praxe na dětském oddělení, kterou jsme měli v druhém ročníku.
Díky tomu, že mám práci na poloviční úvazek, se to zvládat dá. Se staniční sestrou oddělení, kde pracuji, tvoříme směny na základě mého rozvrhu. Pokud mám práci a školu ve stejný den, kolegyně mi vyhoví a směnu mi vezmou. Co se týče povinných praxí, tak mám výhodu, že pracuji. Naše univerzita vyžaduje v jednotlivém semestru odpracovaných 120 hodin, přičemž 20 hodin musím vykonat v zařízeních, které jsou školou dané a těch zbývajících 100 hodin můžu vykonat tam, kde chci já, takže tuhle část praxe vykonávám na svém oddělení.
I přesto, že studuji prezenční formu, tak školu mám 2–3x do týdne a při polovičním úvazku mám týdně dvě směny. Což mi dává čas na sebe, na mé záliby, sport, odpočinek, socializaci, ale také v neposlední řadě na školní povinnosti. V této chvíli je to diplomová práce. V praxi to vypadá tak, že přes pracovní týden se věnuju škole a sobě a o víkendu jsem v práci.
Nejvíce mě baví samozřejmě kontakt s dětmi. Někdy není úplně lehké s nimi kontakt navázat – buď se stydí nebo se bojí. Ale stačí se jim chvíli věnovat, něco si s nimi zahrát, povídat si a hned vás na další směně vítají a volají na vás. Tou nepříjemnou částí je kontakt s rodiči, kde občas vázne spolupráce. Na jednu stranu chápeme jejich pocity – mají strach, obavy. Ale na stranu druhou si musí rodiče uvědomit, že oni jsou naší „spojkou“ s dítětem, zvláště v případech, kdy nám nemůže nic říct samo, a pak také je potřeba vzít v potaz i to, že nemoc nezmizí hned, ale chce to čas a trpělivost. My o jejich dítě pečujeme, léčíme ho, ale někdy to nejde okamžitě.
Dívám se Chirurgové, ale ten je spíše z lékařského prostředí a všeobecná sestra tam funguje pouze jako komparz. Co se týče českých seriálů, tak se dívám na Modrý kód. Herecké výkony nejsou sice nějak valné, ale pokud vezmeme v potaz odbornost, tak je na tom lépe než Ordinace v růžové zahradě, ve které jsem viděla spoustu chyb, co měli udělat, neudělali a naopak. Modrý kód je v tomto případě preciznější, snaží se více. Výtku mám v používání odborných terminologií. Většina diváků sledující tento pořad jsou laici a lékařské terminologii nerozumí. Sama doma musím občas překládat, co tím lékař zrovna myslel.
Cestou na praxi v 1. ročníku jsem potkala staršího pána ležícího na zemi v hypoglykemickém šoku. Dále spíše funguju jako poradna pro rodinu a blízké, a pokud je nutné, ošetřím je.
V kabelce sice ne, jelikož tam by se mi asi nic nevešlo, ale v baťohu mám. Je vhodné u sebe mít aspoň základní materiál – rukavice, sterilní krytí, obvaz, náplast, dezinfekce a cukr jako první pomoc pro diabetika.
Můj původní plán byl odcestovat do Anglie. To bohužel už nebude pravděpodobně možné. V záložním plánu mám Irsko a Prahu.
Je náročná fyzicky a psychicky, ale to také záleží na oddělení, které si nakonec vyberete. Každé oddělení má svá specifika. Během studia si studenti budou muset zvyknout na to, že budou muset trochu obětovat sociální život. Není to sice nic extrémního, ale na naší škole jsme měli praxi i o letních prázdninách, během školy i o víkendu. Tohle je opravdu individuální, záleží na vaší škole, kolik hodin praxe od vás bude vyžadovat. Dále to chce trpělivost. Ne vždy budete mít svůj den a vaši pacienti nemusí být zrovna spolupracující, takže si musíte zachovat klidnou hlavu. Důležité je se chovat k pacientům tak, jak byste chtěli vy, aby se k vám sestřičky chovaly.
Zdieľajte so svojimi priateľmi Sdílejte se svými přáteli
„Ideální práce ve Vašem městě“
